Myslím ,že každý den, který zůstanete s Vaším mužem pohromadě je pro Vás ztráta času a pro Vaši dceru ztráta iluzí.Nepochybuji o tom, že Vám moje slova zní až příliš tvrdě, ale při čtení Vašeho dopisu jsem se v myšlenkách vracela do svého dětství.
Můj otec (VŚ)zrovna jako Váš muž nechodil domů nikdy opilý namol, ovšem o to pravidelnější a postupem času i delší byly jeho odskoky "na jedno".Můžu Vás ujistit, že po několika letech nezůstane jen u piva a po 20-ti letech už nebudete mít o čem spolu mluvit.
Jsem si jistá, že kdyby moje maminka měla možnost dohlédnout do budoucnosti za 30 let, současnost, kde žije dnes,nepochybně by taťku buď bez milosti donutila léčit se, nebo by si sbalila kufry a odešla.
Alkoholismus je strašná nemoc a nemá slitování s nikým.Bohužel následky člověk vidí většinou už pozdě a je jen málo lidí, kteří se k tomuto problému dokáží postavit čelem bez hledání jakýchkoli omluv.
Nejhorší na celé věci je to, že v alkoholismus se vždy týká celé rodiny, nikdy ne jen toho, kdo se rozhodl svůj život prolít pivem.
Je to nemoc, kterou člověk buď pojmenuje a bojuje s ní, nebo chodí jen na to jedno (taková je bohužel většina)a ostatní kolem jsou hysteričtí a přehání.
Sama nevím,(nebo spíš vím)jak bych se zachovala, ale rozhodně není na co čekat, protože čas v každém případě hraje proti Vám.
Držím palečky,
Karla