No my to měli celý takový v kalupu. Stěhovali jsme se průběžně asi měsíc, ale měli jsme tady jenom to nejnutnější - stůl, dvě židle, postele, sedačku a televizi. Já jsem chtěla nakupovat na Elišku věci tak v září, pořád jsem měla strach, jak potom budu chodit ve sněhu a ledu s břichem. No naštěstí byla taková zima, jaká byla, jinak teda nevím, měla jsem i strašně nateklý nohy a neobula jsem nic jinýho než rozvázaný botasky. Nakonec jsem byla výbavičku nakupovat se ségrou a mámou, protože Pepa na mě furt neměl čas. Strašně se snažil, abysme se nastěhovali do svýho, ale nevyšlo to. No a když mě to pak chytlo, tak já ještě se stahama po pěti minutách umývala kolíbku, postýlku a všechny dveře v bytě, čekala jsem, až se Pepa trošku prospí, když přijel tak pozdě z práce. Vlastně jsem první stah měla, jak si přišel lehnout, tak vím, kdy přijel. No a tak jsme do porodnice jeli až po obědě. Kdybych věděla, že na sál půjdu až druhej den ráno a budu tam zase až do noci a co všechno si prožiju přes tu noc, co jsem tam spala, tak bych snad radši byla doma.