Aleno, nejspíš to tu už nenajdete, ale co kdyby....
Synovi byl 1,5 rok, když se narodil brácha a na jeho chování ke mně (ne k miminku) se to projevilo taky. Pomohlo mnohem víc se s ním mazlit. Kdy jen to šlo (a šlo to často, protože mimino hodně spalo) jsem si s ním hrála a pořád jsem mu opakovala, jak moc ho mám ráda, a že je prostě můj první synáček a tak to vždycky bude. Taky nám pomohlo pravidlo "vždycky první" - prvnímu jsem mu dávala najíst, prvnímu jsem mu dávala hračku, prvního jsem ho koupala...prostě měl ve všem přednost, aby věděl, že na mém vztahu k němu se nic nezměnilo s příchodem "vetřelce" Trvalo to tak 3 měsíce, pak jsem mohla tohle pravidlo pomalu opouštět a dnes samozřejmě už podle něj nejedeme, dávno tomu:-)
ní to možná divně, člověk má malé mimino a paradoxně se musí "víc" věnovat tomu staršímu. Ale netrvá to tak dlouho a stojí to za to. ten starší prostě potřebuje ujistit, žeho má máma pořád stejně ráda.
Hodně štěstí

markéta