# Minulý týden jsem učinila svůj 472. pokus rozloučit se s
# některými špeky a nechala jsem se kamarádkou vytáhnout na spinning.
# Jízda na kole? Hodinku? A s příjemnou hudbou? Žádný problém, hýřila jsem
# sebevědomím ve vzpomínce na všemožné sportovní kroužky, kurzy a
# soustředění.
# Bohužel jsem si neuvědomila, že to bylo asi tak před sto lety a
# patnácti kily, a že když dobíhám ráno autobus, ještě večer sípu jak
# prasklá pneumatika.
# Nevaroval mne ani poněkud těsnější dres, ze kterého jsem vyklepala prach
# a několik rodinek molů, a srdnatě jsem vyrazila, připravena bojovat o
# nejlepší čas v historii.
# Jak se ukázalo, bojovala jsem o holý život. V recepci nás uvítali
# tak obřadně a vážně, až jsem s obavou očekávala decentní upozornění, že
# cvičit smíme pouze v kravatě nebo velké večerní róbě..
# V šatně jsem se nasoukala do oblečku a mrkla do zrcadla. Zírala
# na mne černobílá jitrnice, které řezník poněkud přál, takže se z ní
# náplň tlačí ven a vytváří boule. Nasadila jsem botky - jediný to kousek
# na mém těle, který působil dojmem, že pravidelně cvičím - a s kamarádkou
# jsme naklusaly ke kolům.
# Místnost mě trošku vyděsila. Sice se nenaplnila má noční můra,
# že zdi budou prosklené a pro návštěvníky centra budeme vetší atrakcí
# než lochneska hrající na kytaru, ale místnost byla tak maličká a kola
# tak blízko u sebe, že když jste se otřeli ručníkem, osušili jste zároveň
# i jezdce o dvě kola dále, a sesedat jsme museli synchronizovaně, jako
# akvabely.
# Vstoupil trenér a usmál se na svižného staříka, který už deset minut
# snaživě šlapal. Když se zeptal, kdo je tu dnes poprvé, přiznala jsem se
# samozřejmě jen já, a tak se všichni bavili komickou scénkou "nastavení
# kola".
# Sympaťák mi nastavil výšku sedla jako pro nejvyšší modelky a poručil
# šlapat.
# Podle jeho pokynu jsem se do toho pořádně opřela a rozkývala své tělo
# tak, že jsem bezmála sundala z kola své dvě sousedky. To už jim tak
# komické nepřipadalo.
# "Mohl byste mi to sedlo trošku snížit, přece jsem si nezaplatila,
# abych se tu zabila, že?" žertovala jsem ve snaze zachránit trapas.
# "To jistě ne," odtušil suše trenér, "ale už jsem tu pár lidí uštval."
# Pomalu jsme se rozjeli. Prvních dvacet minut jsem se zvládla i
# usmívat, ale pak přišla krize. Potila jsem se tak, že jsem připomínala
# Niagarské vodopády, a šlapala jsem už jen díky posmrtné křeči. Zatímco
# já v duchu litovala, že jsem nesepsala poslední vůli, trenérovi se čelo
# ani neorosilo, chvílemi mezi námi poskakoval a voláním: "ťup ťup ťup ťup
# ťup" se nám snažil naznačit požadovanou kadenci šlapání. Když si nás
# dokonce několikrát vyfotil, začala jsem vzpomínat, kolik let je nejvyšší
# trest za vraždu. Ale stejně jsem poslušně šlapala dál vědomá si toho, že
# když ho někdo z nás naštve, stačí, aby lehce šťouchl do čiperného
# staříka na kraji a všichni se složíme jako domino.
# Poslední minuty už se mi jelo docela dobře, asi že jsem byla v kómatu a
# nic nevnímala.
# Nakonec na mne smrt číhala ještě dvakrát - když jsem uklouzla ve sprše a
# zblízka prozkoumala kuří oko starší spolujezdkyně, a poté když se mi
# cestou autem rozleželo svalstvo a při výstupu se mi roztřesené nožky
# podlomily jako sirky.
# Stejně půjdu zase. Musím se přeci podívat, jestli na nástěnce nevisí
# naše fotky s červeným nápisem: "Navštěvujte nás pravidelně, nebo
# dopadnete takto!!!"
#
# P.S. O tom, jak vypadalo ráno snad nemusím vyprávět.....přála jsem
# si být had,který když jde, tak vlastně leží........:-)