Ahojda vespolek, my dneska vedli prvně do školky a já to nějak psychicky neunesla. Honzík prakticky nebyl ještě nikdy sám bez nejbližších, srdceryvně celou dobu plakal, plakal, plakal... já tam byla statečně s ním (Jindru hlídala babi) no a... řvala jsem jak amina taky. Honzu v náručí, když se rval ven, pořád utíkal a plakal. Maminko, pojď už, jdeme domů... jak mu vysvětlit, že teď do školky bude chodit denně? A my saďouři to máme na celý den. Po dvou hodinách jsem vyklepaná odešla (učitelka z nás musela být na psycho, řvoucí dítě a řvoucí matka :-), byl tam dvě hodiny sám a prý to bylo na střídačku - chvíli pláč, chvíli pohoda. Školka je to malá, rodinná, učitelé jsou tam skvělí a je tam max. 8 dětí na jednu. Dnes šel prcek po obědě, zítra ho chci nechat až po spinkání. Psychicky na to podle mě nemá v tom slova smyslu, že by se zaběhl v pohodě. Prostě to bude trvat. Všichni nás přesvědčují, ať vydržíme, že za rok to bude to samý. Ach jo, já mám nervy na dranc, pořád brečím. Na druhou stranu doma je jak vykolejenej, tak nevím. áááách jo, sem to musela vysypat... už aby bylo o měsíc víc.