Nevím co dělat. V koncích jsem stále častěji. Jsem vdaná 17 let po předchozí 3 leté známosti. Máme dvě dospívající děti. Manžela celou dobu miluji, proto jsem se snažila nevidět a nedělat problémy.
Po prvním dítěti začal být hodně žárlivý (těžko se popisuje). Rodina byla a je pro mne na prvním místě. Manžel je velmi zvláštní člověk - vše musí mít pod kontrolou (finance, vaření, program ...). Cítím se vedle něj naprosto nepotřebná. Při řešení jakéhokoliv problému přechází do fáze naštvanosti, urážek. Pak přestane komunikovat a já jsem pro něj vzduch. (já potřebuju komunikovat). Pak je naprosto v pohodě a já na dně. Zhroutí se mi celý svět a já jen brečím a přebírám to jeho chování. Už několikrát jsem chtěla z manželství vycouvat. On však ví, že to nemám jak udělat. Z bytu nemá kam jít a nakonec, když už pochopí, že je to vážné, tak z něj nějaký příslib vypadne. Pro mne je ústup jednodušší, než jít do rozvodu (bojím se toho co bude). Na druhou stranu nechci ublížit dětem (jen tou atmosférou jim ubližejeme-vím). Nevím co udělat, kam jít. Jednou jsem docházela do poradny. Nejprve manžel slíbil, že když bude nutno, tak že se také dostaví, ale názor změnil - on si nikým nenechá nic nařizovat. Mé sezení v poradně bylo naprosto zbytečné.
V životě si nenechal mnou nikdy nic určovat. Naopak mi určuje co můžu a co ne, jak co udělat atd. Nekřičí po mně, jen přestane komunikovat a je u nás divná atmosféra, kdy mám žaludek někde v krku. Když se osmělím a zeptám se, odpoví, že se nic neděje. Pak to bouchne. Vždy za vše můžu já, za každou hádku. Taky se vysmívá, že "to mám vyčtené z knížek, od kamarádek, nebo z filmu".
Nemůžu se rozloučit s krásnými vzpomínkami, které se mi pořád honí hlavou. Stále přemýšlím co dělat. Asi to nezvládnu.
Po poslední hádce jsem se odstěhovala do jiného pokoje, kde spím na gauči. Druhý den dělal jako že nic. Nikdy si neumí o ničem promluvit za světla. Pokud o něčem ano, pak jen po tmě, nebo formou mejlu či sms. Dokáže byl spokojený i když já už třeba tři dny v kuse brečím a jsem na dně. Jde se klidně s dětmi bavit. Cítím, že mne nepotřebuje jakou milovanou, ale jsem pro něj jen hromosvod špatné nálady a ví, že bych se bála dělat to co si on nepřeje.
Nevím co si počít, kam jít, chci být taky rovnoprávným člověkem, který cítí lásku toho druhého. Nechci stále svým jednáním ubližovat dětem-nevím, co je pro ně lepší.
Vím, že je to vše zmatené, nelze vše popsat (jeho výbuchy zlosti - z čistého nebe, za které se neomluvil a vymluví se třeba na momentální"okno").
V okolí je obdivován a já cítím, že jsem já ta nepříjemná. Nikdo jiný z rodiny nic netuší. Je mi to trapné-každý by se mi vysmál.
Vím, že je rozhodnutí na mne, že tuto věc nikdo za mne nevyřeší ... nevím jen jak se odhodlat (opravdu ho přes vše mám ráda a představa rozbité rodiny je pro mne tou nejhorší). Mou oporou jsou jen děti a ty nemohu zatěžovat.
Děkuji za Váš čas
s pozdravem Lexa