Ahoj Lucko, když jsem četla tvůj příspěvek, připadalo mi, jako bych se vrátila o spoustu let zpátky, kdy jsem byla studentka a prožívala jsem něco podobného jako ty. Moje máma mě sice neříkala, že jsem k ničemu, a že jsem pro ni vzduch, ale neustále mi vyčítala, že se pro mě obětovala a já jsem nevděčná, ničeho si nevážím, že pro ni nedokážu nic udělat,... Pak se mnou přestala mluvit na několik dnů a věř mi, to bylo horší, než kdyby mi nadávala. Ty proplakané noci bych ani nespočítala, přesto jsem jí nikdy nedokázala nic říct, stejně by to nepochopila a zase by všechno otočila proti mě. Jednu věc jsem tenkrát věděla jistě: Moje děti kvůli mě nikdy brečet nebudou. Teď mám svou rodinu a jsem šťastná, jen moje máma nechápe, proč svoje děti "pořádně nevychovávám", to já jsem byla "jinak vycepovaná". Kašlu na to a myslím si svoje.
Lucko vydrž, hlavně si nenech vsugerovat, že je to všechno jen tvoje vina, že ty jsi ta špatná. Máš život před sebou a věř mi, bude líp. Založíš si svoji rodinu, budeš mít někoho ráda a oni budou mít rádi tebe a jednou možná dokonce mámě odpustíš. Hlavně se nenech vyprovokovat k nějaké hlouposti.
A ještě jednu radu ti dám: moje neteř měla nedávno velké psychické problémy a tak jsem jí domluvila schůzku u psycholožky. Samotnou mě překvapilo, jak moc jí to pomohlo. Určitě ve svém okolí najdeš nějakého odborníka, s nímž si budeš moci promluvit. Nestyď se udělej to!
Držím ti palce a přeju v životě hodně stěstí.