Maminy díky za přání :-)) Máte chuť na románek?

Jak jsme rodili my - Peťula s Jindříškem
Termín 6.12.05 v poklidu proplul okolo nás, aniž by cokoli - třebas v podobě jediného poslíčku - nasvědčovalo, že by měl být prcek ve stavu pohotovosti a přípravy na příchod na svět. Nijak mě to nepřekvapilo, první dítko se nosilo přesčas celých 13 dní. 9.12. v noci kolem třetí hodiny mě však probudil zvláštní pocit bolesti břicha podobný menzes bolestem, pocit mi ještě důvěrně známý z prvního porodu. Nebylo to nic drastickýho, v pohodě se to dalo zachrupkat, ale tušila jsem, že ´to´ máme za pár. Ráno se ten pocit opakoval co 20-15 minut. Zajela jsem do liberecké porodnice nechat si natočit monitor, který kupodivu ukázal na aktivní stav děložní činnosti - semtam nějaký ten solidní kopeček se na kontrakční čáře objevil. Nález prohmatem byl v normě, na porod to nijak zvlášť nevypadalo, Dr. mi po mém dotazu ani neprovedla toho našeho Hamiltna, protože se rukou prostě ještě nedostala tam, kam je při takovém zákroku třeba.
Honzíka jsem měla u prarodičů, a protože trávit čas počítáním a čekáním doma se mi nechtělo, jela jsem do práce dodělat ještě poslední zbytky svojí práce. Manžel, který dělá ve stejné firmě, okolo mě chodil pobledlý a s vytřeštěnými zornicemi a jeho nejfrekventovanějším dotazem bylo: „Tak co, už jedem??“. Každý totiž bubákoval, že druhý porod bývá rychlý, a protože jsme to měli do porodnice nějakou tu půlhodinu cesty, byl celý nesvůj, aby nemusel nedejbože odrodit prcka v autě. Navečer se bolesti vracely co 7-5 min., jeli jsme domů, já si dala sprchu, dopřipravila jsem si věci do porodnice, dopoklidila vánočně naladěný byt a jelo se k prarodičům za Honzíkem. Tady jsem si dlábla knedlíky se zelíčkem (mňam :-), oboje prarodičovstvo na mě hledělo s posvátnou úctou, manžel byl na nervy a já z toho kupodivu sálala strašně moc vnitřní energie. Bolesti mi začaly vystřelovat do zad, a tak jsem po osmé hodině večer zavelela k odjezdu.
Po příjezdu do porodnice nám přišla otevřít porodní asistentka starší provenience s kamenným výrazem ve tváři. Na příjmu mi natočili monitor, který i přes již dost intenzivní bolesti neukázal výraznější záchvěv kontrakční křivky. Bylo to to samé, jako u prvního porodu - opět jsem si připadala jak hypochondr v pátým měsíci, který se dožaduje porodu. Otevřená jsem byla na 2 prsty, ona dáma zkonstatovala: „No jó, tam je ještě hrdlo“. Pak přišel pan doktor a celý prostor jako by se rozzářil jeho skvělým a citlivým přístupem. Možná dost pomohlo, že manžel má u nás na Liberecku poměrně známou firmu, pan doktor se hned chytil a odlehčující téma bylo na světě. Bohužel, věšteckou kouli neměl ani on, otevřenost na dva prstíky potvrdil s tím, že ještě počkáme dvě hodiny a potom se uvidí - buď se porod rozeběhne, nebo mě „přispí“ a uvidí se, co bude dál. Naštěstí byl volný nadstandard, který jsme hned obsadili. Bolesti se stupňovaly a přidal se krásný třas do třísel a vůbec všech zakončenin mého mileného těla. Za dvě hodiny byl však nález i přes intenzitu bolestí stejný. Dr. se rozloučil s tím, že si jde schrupnout (držel službu nonstop od pátku do pondělního rána!) a že se možná dneska v noci ještě utkáme, ale zrovna tak to může být až v neděli. Naše stará známá porodní asistentka mi ďobla něco na spaní a popřála nám dobrou noc... a začaly se dít věci... bolesti sílily, klepala jsem se jak pudlík a zdaleka už jsem nebyla tak optimistická, jako když jsme do porodnice vyrazili. Manžel si hodil dvacet a já abych ho nerušila (to jsem manželka, co? :-), jsem si šla vydupávat svoje těžký chvilky na chodbu mezi pokoje. Vlnobití se vracelo co 2-5 minut a vždycky mě totálně paralyzovalo, že jsem se musela hlavou opřít o nejbližší stěnu nebo futra dveří a modlit se, ať už to přejde a já to přežiju ve zdraví. Uspávací včelička způsobila, že těch pár chvil mezi jednotlivýma vlnama jsem usínala za chůze. Ve dvě už jsem to nevydržela, a šla za PA, ať mě vyšetří. Sáhla do mě s tím, že: „No jó, to je furt stejný. Nic se neděje. Furt jste na ty dva prsty“. Na můj dotaz, jestli mi nemůže aspoň nějak pomoct, se na mě podívala unylým výrazem a odvětila: „Paní, vždyť rodíte, co chcete, to přece musí bejt cejtit“ a taky něco ve smyslu, že až to bude to pravý ořechový, že to poznám, neboť bolesti ještě zintenzivní - teď to ještě nic není. Jak to mohla ta kráááva vědět???... a přitom mně by stačily dvě tři slova ve smyslu - JO, NĚCO SE DĚJE, TY VAŠE BOLESTI NEJSOU ZBYTEČNÝ. Odešla jsem zpátky na pokoj, v zoufalství jsem si vlezla do sprchy a pustila na břicho horkou vodu. Průběžně ze mě odcházely krvavé hleny (asi plodová zátka), ovšem najednou mě záplava intenzivní bolesti srazila na kolena a já ucítila tlak na konečník. To už prostě nešlo vydržet, něco se dělo. Vzbudila jsem manžela, ať mě proboha odtud odvede někam, kde mi aspoň trošku pomůžou. Honza sám z toho byl štronzo, bylo půl třetí - před chvílí jsem se vrátila od PA a my ji šli ´otravovat´ znova. Museli jsme ji budit, spala... škemrala jsem jak alík, ať mi aspoň píchnou vodu nebo dají něco na uvolnění porodních cest, ale bylo to, jako když hrách na zeď hází. Nicméně se uvolila k tomu, aby mě znovu vyšetřila. Brečela jsem, že už to chci mít za sebou a dostalo se mi suché odpovědi: „Tak to já taky.“ Hmmm... nález otevřenosti na 7-8 prstů, jdem na sál a rodit. Ha! Dostala jsem se na porodní sál. Dvakrát jsem se prověsila na porodním laně, vzhledem k tomu, že mi odmítla dát klystýr s tím, že „to už se dneska nedělá“, tak si dovedete představit následky. Cítila jsem tlak na konečník a PA mi řekla, že můžu přitlačovat. Vím, že se píše, jak se ještě v určitý fázi tlačit nemůže - mně bylo řečeno, že co to půjde, mám pomáhat - přitlačovat. Po deseti minutách mě hnali na porodní lůžko s tím, že jsme připraveni k porodu a jdeme rodit. To už jsem jódlovala bolestí a pár posledních kontrakcí před vlastním porodem jsem krááásně řvala jako zvíře :-) No a pak přiběhl náš pan doktor. Prohlédl mě, pohladil po vlasech, setřel slzy ze tváří a začal mi říkat jménem... situace se pročistila jako mávnutím proutku. Bože, jak je pravda, že porod není jen fyzickou záležitostí, ale jde ruku v ruce s emociální stránkou celé věci! Porod byl krásný. Doktor na mě mrknul a pravil, že když budu holka hodná a šikovná a budu spolupracovat, poslouchat a dělat, co mi říká, je mimčo do půl hodiny nanejvýš venku. To byl balzám pro moji duši! Od té doby jsem nevydala hlásku a přepnula jsem se na režim mašiny pracující podle instrukcí, ovšem se zachováním vnímavosti toho, co se se mnou vlastně děje. Za zmínku ještě snad ještě stojí odchod plodové vody - nepíchli mi ji a tak při jedné z posledních kontrakcí 15 min. před narozením malého doslova explodovala a nahodila vše, co se nacházelo mezi mýma nohama v akčním rádiu tak 3 metry. Největší nápor schytala moje milovaná porodní asistentka. Se slovy „No to se dalo čekat“ poodlítla o metr dozadu, ale bylo jí to prd platný. Taková malá satisfakce pro mě :-) Jen tak mezi řečí - při posledním vyšetření se mi řekla, že mi voda už musela odejít, protože vak dole je plochý - no a já blbec jsem si toho jaksi nevšimla. Doktor mě krásně provedl celou druhou dobou porodní, ke konci mi dovolil nápomocný oxytocinový hormokoktejl do žíly, protože kontrakce zeslábly - asi jsem z jeho přístupu byla totálně zblblá :-) Netrvalo ani půl hodiny, a Jindříšek byl venku. Vůbec nevím, kdy se ven protlačila hlavička - fakt jsem to skoro necítila, jen na mě houkli - teď netlačit! a pak na druhý stah byl venku celý. Hned začal plakat a položili mi ho na bříško. Bylo to krásný... pupečník nechali dotepat, taťka s díky odmítl jeho přestřižení a pak ho odnesli na ošetření. Honza šel asistovat. Mně pan doktor mezitím zašil, měla jsem asi 5 vnějších a 4 vnitřní stehy. Prý křehké sliznice, patrně kvasinky v těhotenství, o kterých nemám ani páru.
K podávání léků během první doby porodní mi Dr. řekl, že není jejich velkým příznivcem. Prý se tělo dostává do umělého stavu a samotný porod probíhá rychleji, dopracuje-li se k němu rodička bez medikace. Tohle mi řekl při příjmu a já to můžu vcelku potvrdit. Ovšem nevím, jestli ten finál nebyl spíš v jeho skvělým přístupu než v tom, že mi nebylo nijak pomoženo během 1. doby porodní.
Kdo rodil, potvrdí, jak krásná je to úleva a pocit, když je mimčo na světě a všichni to přestáli ve zdraví. Další dny pobytu v porodnici pro mě byly nekonečnou dovolenou. Malý pořád spinkal, v jedenáct jsme ho dávali na noc dětským sestřičkám, po dohodě vám ho přinesli kolem druhé na kojení, pak v pět ráno a po osmé po snídani jsme si prcky vykoupané, přebalené a v čistém ohozu převzaly do denní péče. Vzhledem k tomu, že jsem byla na pokoji sama, užívala jsem si, co se dalo. Cachtala jsem se ve sprše, přečetla jsem přehršel novin, cvičila jsem dle instrukcí rehabilitační sestřičky zpevnění pánevního dna; no prostě věnovala jsem se jen sama sobě, protože je mi jasný, že pár následujících měsíců bude doma záhul na entou. Domů jsem odcházela odpočatá a nabušená energií 5. den po porodu.
Tenhle systém - jakýsi polorooming-in považuju pro maminku za naprosto ideální řešení, obzvláště rodí-li podruhé a má už nějakou tu zkušenost s péčí o prcka. I tak nám samozřejmě bylo osvětleno, jak se prtě starat a přebalovat jsme jezdily do centrální místnosti, kde jsme byly pod dohledem dětských sester a mohly se ptát na cokoli, co nás zajímalo.
A teď nám to doma začíná :-), jsem tu první den a zatím s to s pomocí taťky a babiček vypadá nadějně :-)