Vážený pane doktore, dostal jsem se do situace, kterou jsem si nikdy nepřál, aby se stala. Před dvěma měsíci mě manželka oznámila, že se se mnou chce nechat rozvést, protože už se mnou nemůže žít. Jsem pro ni nesnesitelný. Žili jsme spolu 12 let, z toho 7 let v manželství a taky se nám v tu dobu narodil syn. Lhal bych, kdybych tvrdil, že náš vztah nebyl problémový. Manželka má tu vlastnost, že nebyla nikdy moc schopna se s něčím svěřovat a vůbec něco řešit, kromě pár okamžiků, kdy stálé mlčení prostě nešlo vydržet. Vždycky jsem se snažil vycházet vstříc, komunikovat, ale ona mě skoro nikdy nebyla schopna odpovídat. Nejvíc se to prohloubilo po narození dítěte. Já po celou tu dobu věřil, že k něčemu dojde a nedá se říct, že bych čekal se založenýma rukama. Došlo během těch let k několika krásným "návratům" mé ženy, kdy jsme spolu prožili novou euforii a snad i něco jako lásku. Nikdy to ale nemělo dlouhého trvání. Potom zase ochladla a já zas jenom dál narážel do zdi. Nicméně i ty krátké okamžiky mi dodávaly sílu dál se snažit. Zhruba tak v posledním roce už jsem ten stav ale nedokázal vydržet, a tak jsem občas dělal věci natruc. Nebyl jsem nevěrný. Měl jsem potřebu upozorňovat na ten problém.
Nicméně teď jsme od sebe, já docházím domů vždycky ráno, abych odvedl kluka do školy, někdy v týdnu přijdu i na odpoledne a každý víkend aspoň na den s ním někam vyrazím. Moc se se synem milujeme a on to snáší hrdinsky, ale je jasné, že strašně trpí. Až zjistí, že je to všechno doopravdy ztracené. Zatím má vytvořenou svou představu, že se za čtvrt roku vrátím a oslavíme to.
Manželka se navíc v posledních dvou měsících našeho společného života zamilovala do mého bývalého kamaráda, který má taky rodinu, jeho žena je na prášky a navíc on zatím zůstává doma a dělá jim peklo.
Poté, co jsem zhruba nastínil svoji situaci, chtěl bych se zeptat na to hlavní, co ve mě stále čím dál víc zraje. Jednoduše si nedovedu představit život bez syna, myslím i ten všední, každodenní. Nejdřív jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že dítě patří k matce a že jí to, i proto, že jí mám pořád strašně rád, prostě nemůžu udělat. Čím dál tím víc ale pociťuji obrovské zklamání, smutek a hlavně naštvanost. Vživotě jsem jí neublížil, nebyl jsem jí nevěrný atd. Ona mi navíc řekla, že mě už vlastně nemiluje už od doby dlouho před narozením syna. Chci syna vychovávat a trávit s ním život. Při představě, že ho dostane tamten... Je to ode mě asi sobecké a trapné, ale nemůžu jen tak přihlížet jak mi manželka chce ukrást syna a žít si dál jako by se nic nestalo.
Proto vás prosím o odbornou radu, jakou šanci mám syna při rozvodu získat, jaké jsou podmínky atd.
Děkuji moc za odpověď. Pavel