Tak musím říci, že jsem podle paní doktorky asi špatná máma :)
Mojí dceři jsem dudlík nedávala a dlouho i odolávala babičkám, které ho doporučovaly. Ve dvou měsících jsme dospěly do situace, kdy jsem zhruba každou necelou hodinku dávala malé žužlat prso, protože jinak se neuklidnila. Nemohly bycho nic dělat, ani jít ven...
S těžkým srdcem jsem šáhla po dudlíku - a hele! Byl klid. Už se nežužlalo prso, v klidu se šlo ven... Během pár dní dcera poznala že dudlík asi není to pravé a celkově ho vyžadovala jen na usnutí v kočárku a potom ho vyplivla. Mnula jsem si ruce, jak je to príma.
Nastal čas, a vyrostly nám v pěti měsících zuby - od té doby chce dcera dudlík pomalu pořád. Nevím, možná je nezvyk mít v puse zoubky (jsou vážně ostré...) a dudlíkem si nějak pomáhá...
Každopádně si nemyslím, že se jí nevěnuji a že je dudlík něco moc špatného. Vím že jí budu chtít brzy z dudlíku odnaučit, ale nedávat jí ho vůbec? Vím že to jde, znám maminky, kterým vyrostly děti bez dudlíku, ale jak říkám - každé dítě je jiné. Některé ho nechce a jiné ano. Pokud ho nechce, nenutím, pokud ano...