Půlko, sametovou revoluci jsem euforicky neprožívala, aspoň ne trvale. Ti, kteří ano, jsou zřejmě mladší a/nebo optimističtější povahy. Dokud se to opravdu nepřeklopilo, nevěřila jsem úplně, že to dopadne dobře. Stále jsem čekala, že přijde tvrdá represe. Možná právě těmi živými i žitými zkušenostmi - kdo se bouřil, angažoval, byl potrestán. Kdo se snažil být neviditelný, žil celkem v pohodě. No a teď se nás angažovaly tisíce (v Praze násobně více) na náměstích, studenti nasazovali své hlavy ve stávkových výborech, jezdili s herci po republice - jsem stále byla v napětí, že to může být nakonec i dost velkej průšvih. Mrtví, zranění, zatčení... Radost přišla až posléze, když to dopadlo.