Mamka mi vyprávěla traumatický zážitek z dětství, kdy pro jejího tátu přišli němečtí vojáci domů brzo ráno. Ve čtyři vzbudili celej dům (měli mlýn, takže i čeledíny atd...). a Křik, dupání, zbraně. Mamka měla vtištěnou a spojenou tu hrůzu s vojenskými holínkami vysokými jak sama. Vzhledem k tomu, že je ročník 1939, asi není daleko od pravdy. Vyprávěla mi to několikrát (ne často, ale ne jen jednou), a rozhodně se jí podařilo na mě tu emoci přenést.
A další a další, i poválečné, útlak rodiny komunisty (děda opět vězněn).
Zajímavé je, že mamka a rodina obecně měla tendenci osobní neštěstí těch časů klást částečně za vinu dědovi, že se moc angažoval a pak byl stíhán, místo aby se staral o rodinu. Já už jsem ho vnímala spíš jako hrdinu (ne že by se sám tak prezentoval), což je možná tím, že já ten suchý chleba v bídě do vody nemáčela, že...