Tak to já si nechám do smrti pyžamo - rovná se postel. V pyžamu bych na veřejnost nikam nešla, ani kdyby to symbolizovalo bůhvíco. Nemám ráda ani módu, která vypadá jako pyžamo nebo župan. To jsou pro mě symboly postele, soukromí nebo nemoci, ale nevím, proč bych se v nich měla producírovat jen proto, že je někdo nucen být v pyžamu v nemocnici.

My v pyžamu spíme, já někdy v noční košili, ale vyhrnuje se z ní zadek a košile jak krajta omotává člověka co se vrtí. Já se vrtím dost, takže košili si už omotávat nebudu. Guma na pyžamu mi neva, mám jí tak akorát. Bavlněný pyžamo mi přijde na spaní fajn, nějaká trika, spodní košilky a tak mi přijdou jako spací improvizace a provizorium, když není pyžamo po ruce.

Jako symbol sounáležitosti jsem naposledy nosila trikolorní stužku v roce 1989 a sounáležitost a solidaritu budu i nadále projevovat činy, nikoli symbolickými gesty (vousy, poléváním, chozením nebo nošením pyžama do práce).