Já sukně - tedy víc šaty - nosím skoro pořád a domácnost nesnáším. Představa, že budu v domácnosti a bude mě živit muž, mě upřímně děsí. Stačilo mi pár let s miminem (i když i to jsem chodila aspoň na 1 den v týdnu do práce, později víc a víc).

Muž je určitě pořádnější, já, když jsem sama doma, tak mám klidně čurbes a netankuje mě to. Uklízím vlastně proto, aby muž nepoznal, že taková nejsem. Když je muž doma, všechno rovnou do myčky a tak. Když jsem doma sama, klidně mám prázdný talíř a hrnek na stole nebo na lince... apod. Taky třeba v autě se to pozná - moje a jeho, to je nebe a dudy.

Dítě je moje priorita, ale práce taky.

Věřím na samostatnost a soběstačnost - musím si vystačit, i kdyby mě muž opustil nebo umřel. Současně bych klidně nechala muže s dítětem a někam odjela (a fakt bych neměla žádné obavy, že to bude jak ve "vtipných" filmech, kdy celý týden budou jíst chipsy a nudlový polívky a byt po návratu nepoznám).

Současně vím, že jsem velmi obtížná partnerka a vysoce si cením toho, že jsem našla muže, který moje "nedokonalosti" snáší bez jakýchkoli keců. Proto jsem připravená i já tolerovat jakékoli jeho "nedokonalosti".