Knedli jsem tady řazena mezi tryskomyši, ale já si to o sobě úplně nemyslím. Do stavu bez síly, vůle a se zlomeným sebevědomím jsem se dostala před deseti lety. Udělala jsem děsnou pitomost, že jsem si nenašla odborníka a bila se s tím sama, jednak to trvalo pár let a druhak se ze mne málem stal alkoholik (a podle některých měřítek tady jím asi jsem i když spotřeba alkoholu je na co já vím desetině z té doby).

Teď jsem ve stavu, kdy vědomě dělám jen to co chci, nebo to co je potřeba, abych mohla to co chci dělat. Jsem o kus starší než ty a mám to snazší tím, že už mám všechny děti dospělé. Na to "co by se mělo" a "co se ode mne očekává" zvysoka kašlu a ejhle, on se svět nezboří.
Oběd jsem strčila do trouby před chvílí, vstávala jsem v 11. Máme teď problém se zcela novou (pro nás) háravou sedmiletou psí dámou a dvěma psy, je tu strašný cirkus, pořád někdo kňourá, vrčí, rve se, nemůžeme na dlouho z domu. Je to "akce" ještě tak na dva týdny, pak půjde fena na kastraci, takže vidím světlo na konci tunelu a stejně jsem přemýšlela nad tím, jak moc jsem si už zvykla žít v pohodě.

Jediné co mne štve je nedostatek pohybu hlavně venku, doufám, že přes léto se mi dopamin z knížky, koncertů a proseka po večerech povede nahradit radostí z pohybu.

Zkus se zamyslet, jednak jak tu někdo psal jak by ses na svůj stav koukala, kdybys byla svá dcera a druhak pokud si člověk poctivě uvědomí "žij, jako by každý tvůj den by tvým posledním" ve smyslu vztahů i zvenčí. Co myslíš, bude tvá rodina raději bez oběda nebo bez tebe (to až se - v lepším případě - sesypeš úplně)?