Renko, u mojí jedné babičky velice pomohlo si o smrti popovídat. prostě to téma nezahánět, nechat mluvit, ptát se. I jsem babičce říkala, jak si to představuju já, přestože o dost mladší, protože nemůžu vědět, jestli na mě zítra nespadne cihla. To jsem se pak někde dočetla, že se nemocným rakovinou nemá říkat, že to nemají rádi, protože dobře vědí, že jsou smrti blíž. Mně to tedy pomohlo nejen ve vztahu k babičce, ale urovnat si i nějaké vlastní věci. A pak už babička blížící se smrt nezmiňovala, ale třeba to bylo proto, že jsem jí naštvala, nevím :) Spíš si ale myslím, že si o tom fakt chtěla popovídat.

U druhé babičky by to ale určitě nefungovalo.