Dceři byly necelé 2 roky, když se syn narodil. Byla na něj zvědavá, když jsem ho přinesla z porodnice, ale pak ji brzy přestal bavit. Snažila jsem se jí zapojit do péče, ale byla asi ještě moc malá. Dokud jen ležel, tak se o něj moc nezajímala, horší bylo jak začal lézt a brát ji hračky, to ho i uhodila. To jsme jí teda zakazovali a vysvětlovali jí, že bratřicěk je málej, ještě neví co a jak a bití ho bolí. Stejně ho občas placka, když si myslela, že se nedíváme. Jakmile začal syn chodit, úloha se obrátila a začal ji bít on. Ničil ji její stavby hradů, škrtal jí po výkresech, tak jsme museli zas umravňovat jeho. Ale když jim byly 4 a 2, tak si spolu začali krásně hrát, rvaček a nadávek a pláče ubylo.