Tak já mám zlaté děti. Prvni bylo dost živé, ale běžně ukočírovatelne dítě, a to druhé bylo proste zlaté, jak mu říkám doteď, “miláček co nezarmoutí.” Ani v pubertě nebyly žádný boje. Když někomu něco vadilo, napříč rodinou, tak do nějaké míry se to neřešilo, přes míru se to v klidu probralo, vysvětlilo, bez výčitek a bědování. Takže došlo k poučení a nápravě . Uz jsou samostatné, soběstačné, ale víme pořad o sobě, jsme často v kontaktu, a jsme spolu často a rádi.

Splnil se tím sen o kompletní, hezké rodině, kterou jsem sama neměla. Moc jsem se snažila, aby ji naše děti měly.