Někdy si říkám, že by se nám nějaká ta diagnóza hodila, aby si člověk mohl ospravedlnit, proč má děti, jaké má. Že dělal, co mohl, jak nejlíp to uměl a stejně to není takové, jak by si pro své děti přál. Starší syn od mala komplikovaný, náladový, nemající potřebu s námi komunikovat, něco řešit, cholerik, člověk nikdy neví, na co se může zeptat, co říct, aby se nenaštval a nezmizel ve svém pokoji. Přitom to může být jen nějaká nevinná, konverzační otázka. Nejvíc mě ale mrzí a jsem zklamaná, že náš přístup a příklad nedokázal "zařídit", aby teď v dospělosti nebyl závislý na nikotinových sáčcích, aby občasné užívání kratomu a marihuany považoval za problémové. A to nemám jistotu, jestli třeba někdy nezkusil něco horšího nebo jestli třeba pravidelně něco horšího neužívá. Sice tvrdí, že tak blbý není, ale z mého pohledu je blbost už i ten nikotin. Když si vzpomenu, jak jsem se snažila, když byli malí, co nejmíň do nich cpát i jen blbé léky na teplotu, jak jsem řešila každé ATB a on teď do sebe cpe takové věci. Ach jo.