Zasjaj psouni jsou tak trochu spíš problém. Aktuálně máme dvanáctiletého hluchého geronta a tříleťáka borderteriéra, kterého máme ani ne rok a je to zdrhač, nejsme schopní ho naučit poslouchat. Takže v okamžiku, kdy místo výšlapu po okolí s tím, že psi se tak nějak přidají, když chtějí, protože umí poslouchat a doma bydlí 5-7 lidí a v podstatě několikrát za den jim někdo nabízí procházku (to bylo dřív, děti doma a velcí, vychovaní psi) dnes procházka se psy znamená psi na vodítku nebo stálý stres, že jeden zabloudí a druhý zdrhne, nejlépe na vlakové koleje. Péči o ně z 99 procent převzal manžel, navíc starý pes už odpoledne není moc ochotný k procházkám, takže oni chodí na hoďku dvě ráno - to v týdnu já musím většinou z domu a o víkendu buď taky nebo spím. Touhle roční dobou je to ještě víc na pytel tím, že jsem šeroslepá a večer tady můžu tak po silnici, která je osvětlená. Manžel nahodí čelovku nebo když svítí měsíc ani to ne a jde klidně do lesa. No a protože psi jsou jen na manželovi, tak když natáhnu bundu a obuju pohory, zní okamžitě otázka: a psy vezmeš? Nebo alespoň mlaďocha, který by pohybu potřeboval víc, než teď má? V tom okamžiku se z procházky stává povinnost, nebo jak to mám říct. Máme teď přímo v domě dvouměsíční vnučku, doufala jsem, že budeme šrádovat s kočárem, ten nezdrhá a neječí na kohokoli kolemjdoucího. Ale nejsme nějak schopni se sladit, když je "venčící" čas, většinou nejsem doma.