asi jsem měla nějaké tušení, že jem zakládala tuhle diskuzi... ale normálně strašný... tohle se stává tak jednou za rok, dvakrát maximálně.. někdy ani ne. Ale vlastně takhle do telefonu mi máma nebrečela už hodně let..

telefnát. v něm brečící a vzlykající mamka, konflikt, něco kvůli hrncům a vaření, něco v domácnosti. brek, pláč, vzlyk, strašný. zpovzdálí tátovonadávky, popichy ať skočí z okna... ono se to zase přenese, ale jako dospělá jsem si nyní uvědomila, jak je to strašný.

máma ai vidí, že byla chyba se nerozvést, teď je pozdě, nicméně tím, že už je táta v duchodu, jsou spolu furt a to se zhoršuje.
neumím si představit, že budou spolu fungovat, až máma bude v důchodu také a budou celé dny doma oba. Strašný.

je mi přes třicet, problémů plno, ale z tohohle telefonátu se klepu. jediné co, tak jsem ráda, že mi zavolali, promluvila jsem si s oběma...na jejich hádku to nebude mít asi vliv, bude to potom asi stejně strašný a jsem ráda, že to vím, že to máma nadusí, že zavolala... no prostě hrůza.

Potřebuju psychologa, ale už jsem mu to jednou říkala a ten snad mi i radil, že bych vuči tomu neměla být laxní..jenže on neví že v tom žiju už od narození...

ach jo. potřebovala jsem to vypustit také ven... fakt si hrozně vážím mého láskyplného manželství. Ale tohle je mi líto, vidět naše už od puberty se "zabíjet" v průběhu let...

uf...to byla síla. snad bude na nějaký čas zase pokoj... Ale i já vnímám, že až budou v důchodu, bude to horší, strašný... vůbec nevím co dělat.


Ještě pořád mám iluzi, že sem měla pohodové a hezké dětství...ale teda začínám o tom ted fakt pochybovat. No, jiné jsem neměla...