Přidám moje osobní svědectví, už jsem ho někdy psal. V té době jsem chodil z holkou z nástavby SEŠ, mojí dnešní manželkou. Karfiolek na hlavě (pardon, trvalá). No a byl pátek 17.11. Týden předtím na Programování nám doc. Kryl, známý to šprýmař a protistátní živel oznámil, že odpolední přednášku 17.11. ruší, protože by mu tam nikdo nepřišel a všichni víme, kam jít. Na cvičeních z matematické analýzy jsme probírali dopoledne něco z teorie grafů, co jsem už znal z gymplu. Měli jsme to až úplně nahoře, pod krovem na Malostranském náměstí. V tašce svíčku, v lavici kytku. Už ani nevím kdy přesně jsem se vydal, ale další blok vzpomínek je na Albertově, pod schody, kde jsem v davu zázračně našel svojí dívku. Slyšeli jsem našeho o dva ročníky staršího kolegu Martina Klímu jak v projevu říkal o účastnících studentských bouří před 17.11.1939, že věděli, že „poroba je horší než smrt a že o svobodu se musí bojovat, ale nelze bez ní žít,“. Stáli jsme na úpatí Albertovských schodů a tak jsme se v průvodu octli velmi vzadu.

Co se nestalo, když jsme šli v průvodu, našla nás moje máti. Což na rande člověk zrovna nevítá... Ona byla taková cholerické klubko emocí a už měla komunistů fakt dost.

Jednak pronásledovali nějaký čas tátu a ona měla kvůli tátovi problémy. A pak, když v říjnu 1988 k 60. výročí ČSR zmínilo Rudé právo pozitivní roli T.G.Masaryka a vznik republiky popsalo, jako pozitivní, byť nedokončenou socialistickou revoluci, tak máma začala se svými skupinami jezdit do Lán a na místní hřbitůvek. Zvenku si prohlédnout zámek (přes mříže), říci, o historii, že je to letní sídlo prezidenta ČSSR. Že to bylo sídlo a místo úmrtí TGM, že zde pobýval i nešťastný Hácha, a poté Gottwald a příležitostně i další komunističtí prezidenti.

No a někdo z pedagogů z Ostravska ji udal na PIS. A ta jí vyhodila z práce průvodce, kterou dělala skoro 20 let. Přitom pro nový Dům rekreace ROH na Dlabačově (dnes hotel Pyramida) zorganizovala a sama zajišťovala systém prohlídek Prahy a fakultativních vycházek. To dispečink PIS dělat nechtěl. Akorát se to na PIS účtovalo. Naštěstí mámě podali pomocnou ruku manželé Sivekovi (dnes známý hoteliér), kteří založili někdy 1988-9 družstvo průvodců. Táta v létě umřel, ale za podpis Několika vět mu ještě stihli do nemocnice doručit zrušení smlouvy na rekonstrukci Klementina. Takže máma už toho měla dost a pokřikovala tam hesla, že jsem se skoro bál, že ji budou považovat ne za trochu cvoka, ale za provokatéra StB.

Ale šli jsme až poslední a nahoře, po odchodu ze Slavína nás máma vytáhla na ochoz Vyšehradu, kde bylo krásně vidět ty proudy pochodu se světýlky, jeden po nábřeží, druhý směrem k botanické zahradě Na SLupi a ke Karlovu náměstí. Pak nás rychle provedla až k zátarasu u botanické zahrady, kde průvod přehradili pořádkoví policisté. Zřejmě nechtěli, aby se druhý proud dostal na Národní z boku. Mamka znala uličky a průchody a zachvíli jsme byli za policejním kordonem zezadu. Tam byla telefonní budka, ale když jsem z ní chtěli volat manželčiným rodičům, SNBák nás vyhodil, že odtud volat nebudeme. Zachvíli v ní sebrali disidenta Johna Boka, slyšeli jsme lidi, jak ho jmenovali. A nás vyhnali nahoru na Karlovo náměstí. Mamka už měla absťák po cigaretce a kafíčku a tak nás přiměla sejít - na boku ministerské budovy na Palackého náměstí byla maličká soukromá kavárnička (tzv. ekonomický pronájem). Kafíčko, cigaretka. Pak jsme naskočili do tramvaje, jedoucí do centra. Na zastávce Národní třída ve spálené nás vyhodili, že dál je demonstrace a dál se nejede. Chtěli jsme bočními ulicemi se připojit, ale moje dívka už měla být doma a chtěla zavolat. Na Národní třídě nefungoval jediný automat a tak jsme šli až na Můstek. Tam zavolala, že jsme v pohodě a pod pedagogickým dozorem mé máti.

KDyž jsme se vrátili, byl dav obklíčen a byly vytvořeny i uzávěry Národní z opačné strany od Můstku a z ulice na Perštýně, aby se lidé, ani média nemohli dostat za záda policistů předělujícíh Národní. Chtěli jsme se moc dostat dovnitř, tak jsme šli policejní ulicí Bartolomějskou (pod svícnem tma). Před místní hodpodou tam "kempovali" červené barety. Nešlo projít ani Karolíny Světlé a nakonec jsme na Národní prošli až schodištěm z Divadelní. Viděli jsme transportéry s roztaženými klecovými radlicemi, jak se rozjeli k davu. Tehdy jsme usoudili, že to bude drsný masakr a už se rozhodli odjet. Já doprovázel ženu domů na Zahradní město. Z tramvaje byla vidět nad Prahou červená polární záře.

Druhý den jsem byl nalepený na rádio se Svobodnou evropou a dozvěděl se o plánované stávce ...