Nezávisle na tématu jsem si dnes vzpomněla, jak babička své asi 75leté kamarádce šila z igelitu bombarďáky, protože trpěla inkontinencí a nebyly žádné důstojné inkontinenční pomůcky. Jaká je to paráda, že na tu moji lehoučkou inkoninenci můžu používat vložky, které nejsou jako pleny, nebo chodit s něčím, co by mi způsobovalo opruzeniny.
A v souvislosti s tím jsem si vybavila vložky: gázu v síťce nebo takové ty cihly, co putovaly v kalhotkách. A když jsem dostala MS nečekaně o víkendu a byla u nás teta z Kanady a podarovala mě svými vložkami, měla jsem je jako svátost a šetřila jsem si je, protože byly s křidélky, lepicí a neviditelné.
A spolužák v druhé třídě v prvouce, když jsme probírali rodinu, byl jediný, kdo si přál být jedináček, protože by se s bráchou nemusel dělit o banán.

Chtěla bych normální chleba, co je z nepřešlechtěné pšenice, a normálně kyne několik hodin bez nadouvadel a látek "zlepšujících chuť a vůni". Ten chleba mi chybí. Ale nechybí mi, že když jsme ho chtěli koupit, museli jsme stihnout nákup před 14 hodinou, jinak už nebyl. Musela jsem ho kupovat já, protože mamka jezdila z práce 14:38, a to už ho vykoupili "sviťáci", kteří končili ve 14 hod.

Jsem ráda, že mé děti nemusí ovládat doublethink jako my. Že kreslily domečky, ne továrny a tanky.