Ber to tak, jsi kapitánem jachty a celou dobu o ní tvrdíš, že je nepotopitelná. Přijde bouře a nabíráte vodu a ty tvrdíš do rádia pobřežní stráži, že je nepotopitelná. Pak se převrátí na bok, ale ty ty prohlásíš do rádia, že je nepotopitelná. Pak už kouká jenom kousek stěžně, přijedou pro tebe, budeš tvrdit že je nepotopitelná? Jistě, je to licoměrné nechat se zachránit, ale je lepší být zachráněn, než utopenej.

A my jako křesťani jsme trochu v té roli těch hasičů, co přijedou do vesnice, že jsou hlášené šílené srážky, ať se do půnoci evakuují, kdo nemůže, tak mu bude poskytnuto přístřeší. Ať si zabalí drahé věci a vezmou je s sebou, ať vyženou zvířata do ohrady na kopci. Atd. (Vím že na to se v realitě často zapomíná.) Pak už mají auto po dveře ve vodě, kolem baráku se valí voda, ale oni říkají, že takových povodní už tu bylo... A pak sedí za komínem rozpadajícího se domu. A my je stejně budeme zachraňovat.

Čili mojí starostí není, zda je to licoměrné a Boží taky ne, protože o něm je psáno, že dává spásu zadarmo, něco jako milost od krále. A chce aby všichni lidi byli spasení a nalezli Krista, aby nikdo nezahynul. Maximálně se můžu cítit jako hasič, který chodil kolem domu a občas řekl do okénka dědovi, co kouká ven, že by si měl nechat opravit ten komín a šel dál. A když děda vyhořel, tak si nadává, že nebyl tvrdší.

A samozřejmě, je tu ještě ten efekt, že já se stejně nedozvím až do příchodu na pravdu Boží, jak to skončilo.

Hodně mne leží na srdci příhoda, co jsem jako náctiletý četl v pašované knížce od německého evangelického faráře Wilhelma Busche: On žil za Výmarské republiky, za krize a za nacismu a spolu s jinými se postavili proti zasahování nacistů do evangelických církví a vytvořili alternativní Vyznávající církev. Pracoval s dělnickou mládeží v Porůří(?). Byl i vězněn.

No a v jednom příběhu z mládí vypráví, že jako začínajícího faráře ho pozvala mladá manželka k umírajícímu manželovi do nemocnice a nutila ho aby mu vysluhoval Večeři Páně. Psal, že později by toto už nedělal, že slovo je mocnější i citlivější, ale tehdy na paní dal. A o den později se manžel začal uzdravovat. On sám byl překvapen. Za týden přišel k pánovi a říkal mu, že je úžasné, co s ním Bůh udělal, že mu gratuluje. A jak by teď ale měl začít chodit do kostela a dávat svůj život před Bohem do pořádku. Pán mu s úšklebkem odpověděl, že už přeci nemusí, že už je zdravý. Teď musí zvládnout spoustu věcí, co má v životě před sebou. Po chvíli padl mrtev. Říkal, že nevěděl, co má říci a tak beze slova odešel.

Do jisté míry je víra volba a do jisté míry nutnost záchrany. Není to nějaká morální superkategorie. Proto přísluším i těm dobrým i těm z nejhorších. Ale není to zadarmo. Jednak to stálo Krista smrt a drsné utrpení na kříži (mučení a smrt ve snaze udržet si dech při visení za ruce), jednak součástí obrácení (někdy hned, jindy po čase) by mělo být odevzdání sama sebe celého Ježíši Kristu.