Rose, tak já jsem už v dospívání měla představy, že jednou budu bydlet v domečku se zahrádkou...vyrostla jsem do 5 let v činžáku v centru Prahy a pak jsme se přestěhovali do paneláku na okraji Prahy. Pak jsem se stěhovala ve 24 k manželovi do malého činžáku taky téměř v centru, u velmi rušné ulice. No a pak jsme zrekonstruovali ten domeček a doufám, že nikam jinam už se stěhovat nebudeme. Máme to tu rádi, je to tak akorát pro nás tři a nebude to nijak velké ani jen pro 2. A když manžel nebude moci po schodech, tak pořád můžeme bydlet jen v přízemí, je tam pokoj, kuchyň i koupelna. Máme k tomu domku citový vztah, stavěl ho manželův dědeček, všechno si dělal sám, bez nějaké velké techniky, nechal na něm spoustu hodin práce a dřiny, to všechno při práci a to nebyl na tom ani se zdravím úplně nejlíp. Ten dům má pro nás ohromnou energii a je nám tu dobře. Zahradu jsme zjednodušili jak to šlo, nejvíc jedlých věcí teď pěstuju stejně na balkóně, tam s tím není téměř žádná práce...a je hrozně fajn moci vyjít kdykoli ven, projít se po zahradě a odpočívat tam, ale zároveň být pořád na svém území, kam nikdo jiný nemůže a my nemusíme nikam ven chodit, nebo jezdit, když chceme být v přírodě...