Přidat odpověď
Když jsem byla mladá, tak bylo zvykem, že svobodné dospělé děti bydlely i rodičů než se vdaly a oženili a získali byt. Tehdy svobodní lidé byt nedostali a každý mohl mít jen jeden byt, takže se ani nedalo nic pronajmout. A mockrát už děti měly i svoje děti, ale byt ne, takže bydleli u rodičů v dětském pokojíčku. I se svými dětmi. To si dnes nedokáže nikdo představit. A muselo se to zvládnout.
Já osobně jsem bydlela s dětmi, dokud studovaly. Měla jsem povinnost je živit a bylo mi příjemnější mít je doma. Oba studovali VŠ v našem městě, nemuseli nikam dojíždět. Jakmile začali vydělávat, tak se osamostatnili. Musím říct, že mi bylo že začátku hodně smutno, zvlášť, když jsem musela i opustit svůj byt, který jsem milovala a myslela jsem si, že v něm budu žít až do smrti. Ale časem jsem ti zvyklá a teď už si neumím vůbec představit bydlet s někým. Jsem spokojená, že mám klid, nemusím na nikoho brát v čemkoliv ohled, nikdo mi nedělá žádný nepořádek, bydlet sama je super.
Předchozí