Palac, přesně, nemám to tak, že bych se těšila, až syn bude z domu. Jako jsem moc ráda, že už je samostatný, že tráví velkou část času s kamarády, to je normální a má to tak být, ale jsem ráda, že pořád stojí i o naši společnost a že je tu s námi rád. Že s námi rád jede na společnou dovolenou, nebo si užívám naše krátké několikadenní výjezdy, na které jezdíme jen sami dva.
Já jsem se od našich odstěhovala ve 25 letech, brácha o rok dřív. V tu dobu už jsme oba pracovali, jen jsme prostě bydleli doma, přispívali jsme na domácnost, pomáhali s čím bylo potřeba. Oba jsme se stěhovali ke svým protějškům, se kterými jsme oba dodnes. Fungovali jsme vždycky samostatně, za našima jsme oba jezdili a jezdíme celkem často (teď už jen za mamkou), ale prostě na návštěvu, popovídat si, užít si s nimi čas, ale všechno jsme si jinak řešili vždycky sami...