Zajímavá otázka.
No, když nad tim přemýšlim,tak asi mi nejvíc pomáhá říct si, že nepotřebuju tu úplně nejvíc nejlepčejší možnost; že správná bude každá, která je opravdu hodně dobrá.
A tak nějak o sobě vim, že potom si tu už jednou rozhodnutou možnost "adoptuju" naplno a budu spokojená s tim, jak jsem se rozhodla. Takže mám takovej nějakej vnitřní limit, kdy poté, co zvažováním argumentů vyloučím možnosti špatný (oblečení, který škrtí, cesty, který kolidujou s něčim důležitym,rekonstrukce, který se zásadně nelíběj manželovi..
.) usoudim,že další čas strávený v paralýze z vaháni by byl tak velka ztráta, ze by vlastně devalvoval i tu případnou "nejlepčejší z nejlepčejších", a z těch fakt hezkých prostě jednu čapnu 🙂