Já jsem fakt šťastná, když se mi zdá o lidech, který tu už nejsou. I ve snu vím, že už umřeli, ale zažíváme tam úplně běžný věci, jakoby byli živí a je to strašně fajn. Chybělo by mi to, beru jako dar, když přijde takový sen.
Jsou prostě pořád se mnou, v mé hlavě, v mém životě a když se po jejich "návštěvě" probudím, mám radost, že zašli. Ale jsou hodní to je fakt.
V našem domku taky žije duch předchozích majitelů, mužových rodičů. Jejich ostatky/popel je na zahradě, občas na ně asi šlápneme. A řekneme: "Pardon". Myslím, že jsou rádi, že tam mohou být.

Vždycky jednou za rok přiletěji jakožto labutě, kouknou se, jak to tam vedeme a zase odletěji.
Na moje mrtvý vzpomínám moc ráda, jsme tak pořád spolu.

Když někdo umře, alespoň se ví kde je. Horší je, když se někdo ztratí a už nikdy nepřijde.