Ráda bych tady napsala, jak sofistikovaně mlčím a zenově se usmívám nad jakoukoli volbou partnera mých blízkých. Bohužel realita taková není, nedokážu přihlížet nečinně, jak se mé dítě říti po hlavě do háje a bortí všechno, co jsme do něj bezmála 20 let vkládali, aniž si to uvědomuje a naivně si namlouvá, jak všechno zvládne. Situace je o to horší, že dobře vím, že s tím stejně nic nenadělám i kdybych se na hlavu stavěla. Přemýšlím, kde jsme udělali ve výchově chybu.