Tchyně kecala neustále úplně do všeho, aniž by čekala, že ji někdo poslechne, ale odmeldovat si to tragicky hlasem musela
Třeba manželovi radila i při řízení a s provozem auta, i když tomu absolutně nerozuměla. On její řeči vůbec nevnímal, byl zvyklý na neustálé lamentace.
Moje matka naopak v mém dětství a mládí očekávala, že co řekne, to se i stane, jinak bylo zle, tak jsem z tchyně byla první roky na nervy. Snažila jsem se vyhovět.
Než mi došlo, že to je z její strany jen nekonečný proud pesimistických keců a že ani neočekává vyplnění rozkazu.
Třeba že nesmím nechat děti běhat v parku, protože někdo ukradne víko od kanálu a děti spadnou do kanalizace. Bylo to hrozně otravný.
Když zemřela, bylo manželovi skoro 50, ale pořád to byl pro ni malej kluk.