"Nám to asi přijde absurdní, přehnané, ale mladí lidé to pociťují s velkou vážností a citlivostí.
Oni se reálně bojí, co bude.
My máme život v podstatě za sebou, ale pro ně jsou to otázky, v jakém světě budou žít, do čeho přivedou vlastní děti (jestli je budou mít kam přivést)."

Přehnané mi to nepřijde - jen u těch, co si hrají na jediné spravedlivé. My jsme vyrůstali v reálsocialismu, pořád nás někdo strašil globálním ochlazováním, jadernou válkou, lesy byly zničené kyselými dešti, místo řek stoky, vzduch by se dal krájet. A naděje nebyla žádná. Ale i tak jsme si nemysleli, že jedinec nic nezmůže. A děti jsme chtěli.