znám ten pocit, Rose, podél naší společné linie se sousedy rostly podél plotu stromy a keře - lísky, krááásné jedle, bříza, z naší strany dvě jabloně - tvořilo to dohromady nádherné soukromí, přirozenou linii (plus všude ptačí hnízda, wartovala jsem každé jaro, aby tam nelezly kočky, na podzim samá veverka, oříšková uklízečka)...

jednoho dne jsem vyšla na zahradu, vítám se se psem a najednou šok, všechny sousedovic stromy zmizely, fakt všechny, naše dvě jabloně toho moc nezachránily, prostě byl vidět holý plot, jejich posezení, jejich kůlna, ruina udírny, sbírka starého šrotu - naše zahrady opticky propojené

No jo, tak co...Vybrečet se, chvíli na zahradu nechodit (ten pohled bolel) a zasadit ze své strany novou přirozenou hradbu keřů, do dvou/tří let soukromí bylo obnoveno A navíc to i kvete a voní