77mi, asi jsi měla štěstí
Nebo já smůlu
Zažila jsem jich opravdu hodně a byli...no různí. Někteří byli samozřejmě výborní, většina byla profesionálně dobrých, ale pak ti ostatní
Jeden se styděl říkat některá slova (třeba něco tak necudného jako punčocháče), takže jsme hodně času strávili posloucháním eeeeeeee a civěním na rudnoucího mladíka, který se snažil uvedenému slovu nějak vyhnout. Další se styděl mluvit úplně, krčil se za katedrou a něco si tam zoufale kuňkal. Jiný nám vůbec nerozuměl (my, takto české studentky, jsme si mezi sebou v tom cizím jazyce kupodivu rozuměly). Pak, to je docela zajímavá věc, všichni muži, kteří byli rodilí mluvčí jednoho konkrétního jazyka a měla jsem s nimi kdy co společného coby s učiteli dotyčného jazyka, byli nadutí machisté a nenaučili nikoho nic. Na jednoho jsem si nakonec písemně stěžovala řediteli jistého jazykového insitutu, protože kdykoli u nás suplovala kterákoli žena, naučila nás strašně moc, vrátil se on - a byl to zas průšvih. Další (jiný jazyk) vypadal zpočátku dobře, platila jsem mu i za soukromé lekce, ale odmítal mě učit cokoli, co jsme se skupinou neprobírali, protože by to vůči ostatním nebylo fér.
Nejlepší zkušenosti s učiteli jazyků jsem měla coby účastník londýnských kurzů zadarmo (praxe pro studenty, budoucí učitele jazyků, dělali to na známky, zadarmo proto, protože potřebovali trénovat na dobrovolnících a chtěli jich mít dostatek), pak s kýmkoli z Karibiku (klidně i v jejich nevlastním jazyce - ti by rozmluvili i našeho kocoura), a pak s učiteli v jedné zemi třetího světa, kteří měli skvělý systém a postupně nám ho předávali z ušmudlaných sešitů.