Jo, Royo, dělám to. Ne pořád, resp. postupně se mi daří dělat to míň a míň. Ale přesto do toho občas spadnu, když mi není dobře.

Uvědomuju si samozřejmě, že je to blbě, protože tím de facto zneužívám lidi kolem sebe k tomu, aby se já cítila líp (resp. spíš cítila se míň mizerně). Abych sama sobě dodala aspoň trochu pocit, že na světě k něčemu jsem, tak na to vlastně "použiju" jiný lidi, aby mi ten pocit hodnoty dodali tím, že ocení, co pro ně udělám.

Jo, není to správný, a protože to vím, tak se cítím provinile, že už zas někoho "používám", z čehož je mi víc mizerně...a je to dokola. Ale zároveň - moji blízcí to o mně samozřejmě vědí, a protože mě mají rádi, tak jsou ochotni se se mnou domluvit, laskavě, řeknou i míru, po kterou jim to vůbec nevadí to ode mě dočasně absorbovat, nechají se chvíli zahrnout nadměrnou péčí, a zároveň řeknou, kde už je to moc. A mně tohle strašně pomůže, když se nemusím cítit provinile, že už zase přepečovávám až do sebeobětovacího módu a že jsem tím dotyčnému neuškodila. A díky tomu mě to přejde opravdu rychle. A pak je to zas normální :)

No a samozřejmě rozumově vím, proč tohle dělám, spíš bych se asi divila, kdybych nedělala :) Přes veškerý úsilí a podporu na mě samozřejmě ohavná životní etapa zvaná dětství nechala stopy dodneška. A tahle je každopádně z těch výraznějších. Zlepšuje se to, pomalu, ale citelně, naštěstí :)
Zodpovědnost za štěstí druhých s tím samozřejmě souvisí taky - je těžké vystoupit z módu "jsi zodpovědná za to, že jsi tak nepovedená, žes mi zkazila a požád tak strašně kazíš život, za to jsi mi teď i do budoucna povinovaná xxxxx....". Když je tenhle typ zodpovědnosti na člověka násilně vtlačenej, tak se zpod něj prostě blbě vylejzá. Jde to, samozřejmě, ale blbě, no. Takže jo, i ten pocit zodpovědnosti za štěstí jiných znám. Ale nemám ho teda trvalej a taky se postupně s věkem rozpouští.