Přidat odpověď
Čumčo, ano, takhle vedeme i syna - my uděláme něco pro tebe, ty příště zase něco pro nás, prostě si musíme pomáhat a nikdo nemůže jen brát a být jen po jeho. Takže když chce, abych s ním jela někam za vlaky, tak řeknu, dobrá, v pohodě, ráda s tebou pojedu, ale vymysli tam nějakou zastávku, nebo zajímavost, která bude pro mě - takže on do toho zakomponuje kostelík, hřbitov, hrad, nebo prostě něco, co si užiju zase jen já. Protože já s ním zase budu třeba několik hodin někde stát a čekat, až mu to pojede.
Nebo chce od manžela, aby je s kamarádem někam přiblížil autem - tak manžel řekne, jo, v pohodě, rád vás tam odvezu, ale zaliješ večer zahradu, nebo uděláš něco, protože já pak budu večer už unavený a neměl bych na to čas, když pojedu s tebou. Na to, že je synek v pubertě, to funguje až obdivuhodně. Teď už mu to ani nemusíme říkat a sám přijde, že na výletě vymyslel něco pro mě a sám manželovi řekne, že potom udělá tohle nebo tamto.... My pro něj jsme fakt ochotní udělat hodně moc, třeba ve srovnání s tím, jakou podporu mají někteří jeho kamarádi, ale nemůže to prostě být jen jednostranné. Musí v tom být ta rovnováha, abychom se všichni cítili dobře a aby nikdo neměl pocit, že se musí pořád obětovat a přizpůsobovat jen on.
Předchozí