Tohle téma je spíš o rolích, hranicích a bublinách či společenských třídách.

Třeba v mé roli (rodič), v souladu s mým přesvědčením a v rámci mé bubliny je normální vozit děti na kroužky, platit jim kurzy nebo doučování (když je něco baví, nebo jim něco nejde), posílat je na tábory a snažit se, aby žily na přiměřené úrovni (škola, oblečení, jídlo, kulturní rozhled atd.).

I když mě bolí hlava, mám hlad nebo žízeň, odvezu je, kdy/kam je potřeba, udělám, co musím, zaplatím. Mohla bych se na to vykašlat, dělat kariéru, nebo je tu nechat otci a odstěhovat se na Bali.

Naopak jsem se ale vykašlala na kariéru a peníze, zvolila jsem takovou práci, abych se mohla odpoledne věnovat dětem (vozit, psát s nimi úkoly, hrát s nimi na piano, učit se s nimi - ať už kvůli ADD nebo kvůli bývalé mizerné škole, kde se nic moc neučily, povídat si s nimi...).


Nemusela jsem to dělat, ale nebyly by na tom dnes tak dobře - už jsou dost staré na to, aby bylo jasné, že jim to prospělo. Existuje dokonce jisté sociologické hnutí, které zaměstnané matky ujišťuje, že fakt nemusí vozit děti na kroužky, chodit domů před čtvrtou a dělat dětem svačiny. A když to nedělají, že to je normální, a že se kvůli tomu nemusí cítit špatně. Ne, nemusí. Ale já vím, že mezi angažovaným a kašlajícím rodičovstvím je pro děti dost zásadní rozdíl (což už ono sociologické hnutí nezajímá, neboť jeho cílem je matka) a holt jsem to těm svým udělat nechtěla.

Nepřipadá mi, že jsem se obětovala, spíš mi vadí, že jsou mezi rodinami a dětmi čím dál větší rozdíly, a že stát ani slovem (natož skutkem) neocení (čili nepodpoří) péči rodin, nepodpoří dobrou rodinnou a školní praxi (například účinným řešením problému agresivních dětí ve školách - samozřejmě ne podle Graubnera). Ani ne tak kvůli mě, ale spíš kvůli těm ostatním, a taky kvůli mým dětem. Aby kolem sebe měly víc takových, jako jsou ony.