Protože to sama mám trochu jinak, ráda bych porozuměla ženám, které se celoživotně obětují pro své okolí, starají se, zařizují, nejsou spokojené, pokud jejich okolí není 100% spokojené, cítí se zodpovědné za štěstí druhých. Říkají takové věci, které druhé nepopudí, neříkají, jak by to vyhovovalo jim, protože jim je lépe, když je druhý spokojený, než kdyby si prosadily něco svého.

V tomhle asi nikdo nemůže být spokojený, nebo ano? Jak se cítí v hloubi duše - nepřeje si třeba, aby dokázala ostatní nechat žít bez jejího přičinění? Není z toho unavená? Nenaplněná? Nebo i tak může být šťastná?