Podle mě si stejně každý člověk na všechno musí přijít sám. Možná i to je smysl života. Že zkušenosti jsou nepřenositelné.
Jo, je těžký se dívat na svý dítě, když víš, že něco asi dělá blbě. Když mu jde třeba o zdraví, o život. Ale ještě těžší je neprudit. Však to čteš i na Rodině, jak matky tady pruději matky ještě ve čtyřiceti, padesáti.

Můj synek taky dělá něco čím si poškozuje zdraví - kouří (dost), divně jí + posiluje. Někdy mu řeknu, že je to asi blbě, on má tušení, že asi jo. Ale je dospělý a svéprávný, takže je to jeho život a jeho boj.

Já měla křivý záda a měla nosit korzet. Ve věku, kdy člověk potřebuje zapadnout do kolektivu a líbit se klukům. No tak jsem ho nenosila. Co se do mě máma nahučela, co se mě namotivovala. Stejně jsem ho nenosila, různě to obcházela, lhala. Věděla jsem, že budu mít křivý záda. Ale některý věci byly v tý době pro mě důležitější. No a tak mám křivý záda, krásný vzpomínky na mládí a slušný vztahy s matkou, která si nedovolí prudit už asi 40 let.