Po přečtení úvodního příspěvku jsem si říkala, že k tomu nemám co napsat, protože jsem jednak dost klidná povaha, a pak taky jsme s dětmi i během puberty vycházeli v pohodě, nic strašného se nedělo. Ale když čtu TaJ, vybavila jsem si, že v době kolem pěti let dcery (a tří let syna) jsem byla taky drobet na mrtvici z dcerky, která byla od mala velmi svéhlavá, všechno se s ní muselo domluvit už jako s batoletem, dosáhnout konsensu (pak byla v pohodě a spolehlivě fungovalo, na čem jsme se domluvily)… Na nějakou přímou poslušnost "tak jsem řek tak to bude" není ani jedno moje dítě vůbec stavěné (přičemž syn snadno odsouhlasil, ale pak to nedokázal dodržet, ADHD, to byla zas jiná píseň).

Jenže v těch pěti letech byla s dcerkou najednou dohoda velmi obtížná. Pořád se urážela, byla plačtivá… mě to točilo (neřvala jsem, ale štvalo mě to), no říkala jsem si, že jestli takhle obtížné je to teď, jak bude vypadat puberta. Pak se ukázalo, že bojovala se zatím nediagnostikovanou DM I. typu, který má zásadní vliv i na psychiku. Chůďátko moje. Na to, co se jí celé měsíce dělo, se chovala ještě skvěle.

Pravda je, že jak v tom období, tak již předtím a posléze napořád, jsem trvala na dodržování jen několika pro mě zásadních věcí vesměs týkajících se bezpečí – tedy nevbíháme do vozovky, ve výšce se pevně držíme… a pak čistoty obličeje a rukou (mám nějakou fobii z umatlaných nosů pus a rukou). Později pak třeba na sportovním soustředění „pařit můžete do kdy chcete, ale ráno budete na tréninku“.
Ostatní jsem považovala za nedůležité (jak píše Husa – úklid, známky, oblečení…), takže mě to nevytáčelo.

Abych to shrnula: jo, přidávám se k názoru vyhodnotit, jestli je věc tak důležitá, aby stála za křik.