Přidat odpověď
U nás to bylo tak, že s manželovou maminkou se syn vídal hodně intenzivně, byla vlastně první, kdo ho viděl při narození, pak u nás byla každou chvilku, hodně ho hlídala jako miminko i později ho vyzvedávala ze školky třeba dvakrát třikrát týdně, bývali spolu na zahrádce, jezdili na výlety...pak ho vyzvedávala i ze školy, nebo z družiny...postupně toho času trochu ubylo, hlavně když pak začal jezdit ze školy sám a pak v pubertě, když začal sám jezdit pryč s kamarády. Ale i tak se často vidí třeba každý týden, záleží, jak se to sejde, jestli on je doma, nebo jede někam s kamarády, babička bydlí celkem poblíž a ráda k nám chodí na zahrádku hrabat se v hlíně, bydlí v paneláku a má u nich u domu jen malý záhon. Tak si to užívá u nás. A při té příležitosti třeba zůstane na oběd, nebo si spolu popovídají, syn jí ukáže co nového kde nafotil a natočil...Mají spolu moc pěkný vztah.
S mojí mamkou to bylo složité, protože týden před tím, než se syn narodil, mi zemřel táta, takže jsme všichni byli v takovém "vakuu", pro mamku to byla ohromná rána, byli spolu 35 let a bez táty už se jí nechtělo ani žít...no a já měla novorozeně, které nechtělo jíst, nespalo apod... No a když to vypadalo, že se všechno obrací k lepšímu, jak u nás, tak u mamky, tak v synově roce a půl mamce zjistili rakovinu. No a následovala operace, chemoterapie...navštěvovali jsme jí, ale ne vždycky si kvůli jejímu stavu mohla syna užít. Později, když se dala dohromady, tak si syna užívala víc a i on ji, ale stejně mám pocit, že tam prostě ten vztah nikdy nebude takový, jako s druhou babičkou. Vídají se o hodně míň, většinou spíš v rámci nějakých rodinných sešlostí několikrát do roka, ale mají se rádi.
Předchozí