Tohle dávání věcí jinam coby nástroj odporu, to jsem vymýtila doma ve chvíli, kdy jsem osobu odpovědnou ten týden za uklízení nádobí volala ihned najít to a tamto, neboť "tento týden za to odpovídá". Na pasivní rezistenci jsem fakt háklivá, já to umím taky.

Jinak stran nevyžádaného úklidu by hrozně záleželo na tom, kdo a co by mi uklidil. Moje máma nesnáší uklízení, na druhou stranu taky nesnáší binec. U nás tzv. šmejdí. Šoupe věcma, kouká do šuplíků, jako že uklízí, ale hlavně okukuje, jestli nemáme něco, co by chtěla taky. Takže tam jsem vydala jasné přání, aby neuklízela, protože to mi teda zasahuje do soukromí. Nevadilo jí ani vlézt do mého nočního stolku nebo do historie mého prohlížeče. Ona to tak prostě má, celej život se bojí, aby náhodou o něco nepřišla, a co vidí, chce taky. Že ty uklízený věci dává úplně jinam, to už je jenom drobnost.

Tchyni nemám.

Tchána ani tátu by ve snu nenapadlo mi něco uklízet (max. by něco malého spravili). Švagra a švagrovou už vůbec ne.