"ale byla jsem odhodlaná mít alespoň jedno dítě i jako samoživitelka, pokud bych se cítila toho samoživení schopna)"

Moniko, ano, to je právě to, o čem mluvím. Asi námi ty hormony cloumají o hodně víc než muži, že jsme ochotny vydržet nespravedlnost, zchudnutí, spoustu práce navíc, kolikrát i násilí, nedostatek respektu - a racionalita je úplně vypnutá. Nemyslím to špatně, taky jsem taková.

"Ale že bych řešila nějakou ztrátu kvalifikace, někdy v budoucnu možná hrozící rozvod/rozchod nebo dokonce odchod do důchodu, to ani náhodou. Já jsem např. považovala rodinu za primární záležitost a "kariéru", resp. práci za způsob, jak tu rodinu (včetně sebe) zabezpečit. Co bych si asi počala s úžasnou kariérou a penězi, kdybych přitom měla (plánovaně) zůstat sama? Ale asi to tak holt někdo má ... "

Nynější generace je mnohem racionálnější a vybavenější informacemi, než jsme byli my. Je to vidět i u volby povolání. Dříve se tak často neřešila otázka "a uživí mě to?", nebyly takové rozdíly mezi ohodnocením oborů. Prostě člověk vystudoval, co ho bavilo a nějak se uživil.
Teď se všude řeší důchody - samozřejmě si toho také všimou a zařadí ho do svých životních plánů. V zahraničí jsem se mnohem častěji setkávala s racionálním očekáváním žen ohledně plánování rodičovství - když neseženou v pravý čas partnera, který by s nimi do toho šel a měl racionální přístup k životu (zajištění bydlení, přístup k práci, chování k partnerce...), tak holt děti nebudou.