I kancelářská práce ti může zhuntovat tělo. To mě vždycky vytáčel strejda, když tvrdil, že v kanceláři se nikdo nepředře, jen si vaříš kafíčko, jsi v teple, a hlavně se u toho počítače nepředřeš. On pracoval jen manuálně.
Nic proti těm, co pracují manuaálně - druhý strýč pracoval celý život ve slévárnách, a to bylo teprve peklo.
Nicméně, moje mamka byla celý život v kanceláři, jeden zaměstnavatel. Zažila ještě předpočítačovou dobu, psaní na stroji a fyzické šanony a pod. A do toho se sama musela naučit s počítačem, programy, které jim neustále měnili. A musele mít stejné tempo jako absolventi, pro které byl počítač od mala denní chleba. U nich se vážně čárkovalo, kolik příladů se denně zpracovalo - bez ohledu na obtížnost. Z programu se daly vyzobat ty snazší, ale někdo prostě musel udělat i ty obtížnější. Ke konci před důchodem už práci nenáviděla (než ji přeřadili, byl to pro ni obrovský stress, aby ji z pohledu na výkon nevnímali jako někoho kdo nestačí), měla hodně přesčasů, aby měla stejný počet čárek jako ostatní. Přitom znalostně na tom byla jako hodně seniorní úplně někde jinde, pořád se s ní a stejně starou kolegyní chodil někdo radit. Ale vyhrál ten, kdo byl rychlejší.
A z práce si odnesla do důchodu jako suvenýr karpály - měla průchodnost jako kdyby byla horník a každý den fárala se sbíječkou. Na operaci nechtěla jít, aby ji nevyhodili těsně před důchodem. Pak pracovně postoupila do oddělení, kde se řešily stížnosti, a tam už se na výkon naštěstí nejelo.
A to nebydlela v bytě, takže na zahradě a okolo domu měla fyzické aktivity dost. Že by si za to mohla jen sedavým způsobem života.
To jen k tomu, že ten, kdo dělá v kanceláři, nemůže být zhuntovaný, když jde do důchodu. Jo, a z velkého vděku ji propustili 2 roky před oficiálním důchodem. Tolik vděčnost za lojaalitu. Takže na tu operaci obou rukou šla pak.