Kopřivo,
ano... máme taky dobrou zkušenost - když umírala tchýně, tak jsme měli takový milý rozhovor s lékařkou - kdy jsme se domluvili, že už "nebudou zachraňovat" - tchýni (87) selhávaly orgány, byla v umělém spánku, už bylo nepodstatné jestli ta poslední kapka bude infarkt nebo mrtvice nebo něco jiného..
Ale bylo to i o tom, že jsme s tchýní o tom mluvili. Ona "chtěla umřít" - zemřeli jí všichni sourozenci, manžel, pak přítel, kamarádky, nakonec i sousedka - tchýně byla hluchá, takže ani nějaké chození do divadla nebo tak nebylo ono. A ona říkala, že už si světa užila a že už to pro ní není. Takže my jsme i věděli, že ona o nějaké "oživování" nestojí (a když jel manžel vyklízet její byt, tak zjistil, že byt je vyklizený - alba setříděná, popsaná, skříně prázdné až na pár osobních maličkostí, na obrazech atd. cedulky, co má dostat "teta Máňa" a co se má "vyhodit", u telefonu seznam adres, kam poslat parte... ona to prostě měla naplánovaný...
To je jedna věc, která mi na eutanázii přijde pozitivní - že to donutí ty lidi o tom mluvit s blízkými a uspořádat různé věci.
A to se vracím k tomu "strachu ze smrti", k tomu, že umírání a smrt jsou určité tabu a tím pádem je to neznámé a strašidelné a lidi zpanikaří. Místo toho, aby to byla součást života, s kterou tak nějak všichni počítají.