byla jsem úzkostlivé dítě, takže dětství byla jedna veliká série úzkostí... od stísněných bytových podmínek, přes odložení v institucích od devíti měsíců (přehusáková generace, kdy nebyly mateřské), po stresy se školou (špatný kádrový profil, s kterým to nevypadalo, že mi bude povoleno jít na SŠ). Plus v pozadí furt takové to "o tom ve škole nesmíš mluvit"... nostalgické vzpomínky mám spíš na místa (spojená vesměs s prázdninami a volnem) - než na dětství jako celek... jako dítě jsem zřejmě měla panické ataky, kolik večerů jsem probděla v posteli s pocitem, že umřu (bušení srdce, dušnost) - a zároveň jsem se bála o tom někomu říct (tak jako jsem se bála říct, že na jedno oko pořádně nevidím). Prostě pořád nějaké pocity strachu.