Taky jsme měli vlastní příběhy, z nepejskařské strany. Nějakým způsobem na mne a hlavně na mém synovi bylo něco (možná v té porouchané neurologii, ADHD od malička, hodně nestandardní vývoj dítěte atd.), co obecně psy dráždí. Opakovaně se nám stávalo, že na něj psi doráželi.

Blbé bylo, když teenagerka vlála na dlouhém vodítku za velkým plemenem, které se rozhodlo prozkoumat syna, a dokoce obešlo poněkud pomalejší maminku s kočárkem a druhým dítětem a povalilo ho. Nebo pokud se vlčák přes celou šířku parku (= uliční blok) rozběhl k synovi od důchodkyně na berlích, která za ním pokřikovala. Proč si ho vybral, nevím. Ano syn byl hodně expresivní a jeho výchova po dlouhou dobu znamenala boj o jeho přežití. Ale prostě nezvládnutí útočícího psa je něco jiného, než poskakující dítě.

Já osobně jsem zažil, že pitbul vyrazil z domu, když majitel odemkl vchodové dveře a čumákem mne, který šel po ulici kolem dveří, vší silou nabral. Dost těžce jsem se z toho dával dohromady, ale skončilo to jenom modřinou.

A když k nám na návštěvu přijde pejskař, tak já se rád se psem pomazlím, často mne mají jejich psi nejradši z celé společnosti, protože si jich chvíli i všímám, drbu je, s některými se i kočkuju. Naučil jsem se to jako určitou vlastní terapii proti strachu ze psů z dětství.

Ale pes na dlouhém vodítku na ulici je, jako by na vodítku nebyl.