Vždycky jsem proti nějaké centralizaci a striktním nařízením.

Věřím v individuální přístup.

Neznám způsob řešení v rozdílech mezi dětmi, resp. jejich sociálním prostředích.

Myslím, že přístup rodičů ke vzdělání dělá opravdu velmi hodně, ale na to ti rodiče musí sami prostě věřit, že (i) lepší vzdělání vede k většímu štěstí/úspěchům/životnímu standardu jejich dětí.

Osobně jsem hodně proti domácím úkolům - sama jsem školu vybírala tak, aby takovými věcmi "neobtěžovala". I bez domácích úkolů nejsou naše děti ani hloupé ani zaostalé, i když samozřejmě je to soukromá škola, takže se poněkud předpokládá, že rodičům na vzdělání těch dětí záleží. A ano, je to o jiném způsobu výuky a o jiné práci ve škole a o (ne)bazírování na nějakých věcech.

Stejně jako dospělý člověk si chce po práci od práce odpočinout, i děti si mají po škole od školy odpočinout. Navíc se bavíme fakt max. o základce a proboha, to fakt není akademie věd, snad ty věci, které se tam učí, nemají být středobodem vesmíru těch dětí, aby na tom museli makat 10 hodin denně. Na střední už záleží na tom, co je to na školu a jak motivované ty děti jsou, a na vysoké holt už domácí úkoly neexistují...

Úkolem pedagogů na základní škole má být naučit všechny děti - bez ohledu na jejich sociální prostředí - základní dovednosti a znalosti. "Kritika"/tresty/důsledky za neudělanou domácí práci jsou prostě špatně - já jako dítě (na prvním stupni) jsem domácí práci nedělala, úkoly nepsala, deníček jsem měla plný poznámek, vykřičníků... - a to jsem byla chytré dítě. Pamatuju si dodnes ty pocity... Šlo o první a druhou třídu - naštěstí ve třetí třídě nás převzala jiná učitelka, která to brala jinak a tudíž mi vzdělání neznechutila nadobro.