"nechce řešit žádné problémy, nemůžu si s ním nic vykomunikovat. Nesnáší konflikty, tak když se schyluje k nějakému vážnějšímu tématu ohledně našeho vztahu, odchází nebo mlčí. Když se mu chci s něčím svěřit, třeba starosti v práci, tak jde vidět že ho to příliš nezajímá, jak se říká jedním uchem tam a druhým ven"

To mi nepřijde vůbec nijak vzácné nebo mimořádné.
Lidé, kteří do nekonečna vykomunikovávají své životy, žijí v televizních seriálech, ale v reálu to spousta lidí neumí a nevyhledává.
Konflikty jsou jim nepříjemné, nevědí, co mají říkat, tak neříkají nic. Nejsou dostatečně stateční, před problémy uhýbají. Na svěřování druhých nemají kapacitu, nemají kapacitu nořit se do každodenních zážitků partnera a rozebírat je s ním.
Při vší úctě, kolikrát někde potkám dvojici, kdy žena s odpuštěním mele a mele nonstop, jednu banalitu ze života za druhou, a muž mlčí... A já ho vždycky v duchu lituji, že to vydrží, protože já bych to nevydržela. (Někdy je na místě mlčícího ne/posluchače jiná žena, tu také lituji, ačkoliv ta se asi přátelí s mluvkou dobrovolně, jinak by tam nebyla.)
Ale pochopitelně neochota sdílet s partnerem cokoliv, to člověka mrzí, tomu rozumím. Jde o míru.