Já jsem neměla nikdy žádné velké ambice. Jo, chtěla jsem odmaturovat a vystudovat vysokou, abych si udělala doktorát, to mě přemluvili naši, že mám na to akorát čas, když je BM na vojně. Jinak jsem se nechala vždy vláčet okolnostmi. Neměla jsem a nemám žádné cíle, kterých bych chtěla dosáhnout, nikdy jsem nechtěla bojovat za lepší svět nebo se nějak v životě prosadit. Nechtěla jsem stoupat na kariérním žebříčku, neměla jsem svět vysněné zaměstnání, i ta svatba a děti se mi tak nějak přihodily. Jedině, že jsem aktivně nechtěla už třetí dítě, kdybych náhodou otěhotněla, šla bych na potrat. Naštěstí se to nestalo. Neměla jsem ani žádné cestovatelské sny, jela jsem vždy tam, kam chtěla kamarádka nebo BM. Co mě totálně rozsekalo, byl rozvod s BM, z toho se asi nevzpamatuje nikdy. Ale když odhlednu od toho, tak jsem v životě spokojená. Mám kde bydlet, mám našetřené nějakém peníze kdyby něco, mám dvě hezké, šikovné, zdravé děti, sama jsem prozatím zdravá vyjma deprese, ale tu držím na uzdě AD, mám pár dobrých kamarádek, jsem ráda sama, takže mi vůbec nevadí, že nemám partnera, naopak, mít někoho za zadkem, byla bych nešťastná a nespokojená. Mám strach že stáří, nemocí a smrti, vím, že je to blízko, ale snažím se tomu nepodléhat. Jinak je super, že jsem se dožila důchodu a už nemusím pracovat, to je velká úleva, hlavně psychická. Je mi takhle dobře a přála bych si, aby to trvalo věčně.